734 335 216 nebo 734 504 992

Satya jako rakovina

Jóga nastává když se /po/zastaví pohyb na poli vědomí. Pak svědek a pozorovatel dlí ve své skutečné podobě neomezeného a skutečného, univerzálního “Já”, existuje s ním v absolutním souladu….

Takhle nějak začíná Patanjali Sūtru, jeden z nejvýznamnějších textů jógy, který snadno člověk mine na pultech knihkupectví. Nevoní dálavami tajemné Indie, titulce nevévodí usměvavá slečna v růžových Lululemon legínách a titulek neslibuje zářivou budoucnost světa podle vlastních preferencí. Nezáživně nic neslibuje krom toho, že cílem jógy je být ničím. Jak lákavé! 

Mistr Patañjali uvádí pět kléš, překážek k józe, čili závojů jáství, které překrývají skutečnou realitu a jako svěrací kazajka zapouzdřují pocit “já” – ego do těsného sevření. Jako první, které zastřešuje pomýlenost je necítění božské jednoty, uvádí neznalost (avidya). Vid vychází ze slova “vědět, znát”, předpona “a” pak jeho opak čili nevědět, neznat nebo nebýt si vědom.  Schválně nepíšu nepochopení, protože si často pochopení spojujeme s rozumovým chápáním. Všichni, kdo kdy milovali však šestým smyslem pocitově “ví”, že láska přesahuje rozumové chápání, ačkoliv rozumové chápání se střípkovitě lásku snaží postihnout. S  každým ránem přichází āsmita, čili pocit individuality a osobního já, vydělujícího z celku. Čím více se “já” vzdaluje od propojení s jednotou a celkem, kterou v jógové hantýrce nazývají lidé různě od lásky, světla, přes Boha, ducha po tvůrčí vědomí, tím více nabývá jasnějších a vyhraněnějších obrysů skrze ztotožnění se s tím, co vnímám za “své” a líbí se mi (rāga), a nedůvěrou až třeba po odpor k neznámému, čili tomu co je mi “cizí” (dveśa).  A tak v našich životech upoutává pozornost a přitahuje nás to, co je nám blízké, co se nám líbí a v čem vidíme “sebe”, a odrazuje, znechucuje nebo vůbec nezajímá to, co se nám nelíbí a je nám vzdálené. A je to tak v pořádku, svět vidíme metaforicky a převytvářet jej k obrazu svému by byla cesta z deště pod okap. Praxí jógy v denním životě získáváme poněkud hlubší pohled, v němž cítíme, že jsme něco skutečně víc než Lenka, která má ráda filozofii, červené víno a své kluky doma, a která nesnáší nedostatek spánku, house hudbu a všechno, co obsahuje křen. Jako poslední z kléš (abhinivēśa) uvádí postrach jáství a ega největší, kterým je obava ze zániku a smrti.

Ve své knize “Nemoc jako cesta” mechanismus kléš popsal autor jako následující:
“Čím víc se vymezuje ego, tím víc ztrácí cit pro celek, jehož je pořád pouhou součástí. Podléhá iluzi, že může něco udělat “samo”… Nic a nikdo se ve skutečnosti nemůže vydělit ze zbytku univerza. Naše já si to může pouze namlouvat. Podle toho, nakolik se já uzavírá do sebe, člověk ztrácí “religio”, zpětnou vazbu na prapůvod svého bytí. Ego se pokouší uspokojovat své potřeby a přikazuje nám, kudy máme jít. Přitom je mu milé vše, co slouží dalšímu vymezení, odlišení, neboť se cítí tím zřetelněji, čím ostřeji je stanovena hranice. Bojí se pouze, že se stane vším v jednom, neboť by to znamenalo jeho smrt. Proto usilovně, chytře a přesvědčivě hájí svou existenci a staví do svých služeb nejposvátnější teorie a nejušlechtilejší úmysly – jde mu hlavně o to, aby přežilo” (Dahlke, s. 308).

V krajním případě je podle něj třeba taková rakovina nemoc ega (jedno-tlivce) bojujícího proti celku (jedno-tě), přičemž si počíná krátkozrace, jeho samostatná existence je pouze iluzorní, protože v každém okamžiku je protkán závislostí na okolí. Zaslechneme-li se povídat, že jsme něco udělali “úplně sami” a ničí a ničeho pomoc nepotřebovali, měli bychom zpozornět – při nejmenším jsme u toho dýchali vzduch, taky nás v tom podpořil třeba manžel nebo kamarádka, někdo obdařil informacemi jak na to a tak dále. Soustředit se ne navzdory něčemu, ale díky tomu, že… Necítíme-li pokornou sounáležitost a láskyplné spojení s okolím (přičemž se nemusí jednat hned o vehementní lásku k celému lidskému pokolení a Matce Přírodě, ale třeba jen láskyplné spojení s nejbližší rodinou, místem, kde pracujeme nebo okruhem přátel, se kterými se stýkáme), vnitřní lež se projeví do okolí, kde působíme sami jako rakovina a po nějakém čase se nejspíš i promítne (somatizuje) do vlastního těla.Často pak sledujeme, že ze začátku je naše rakovinné konání navenek nenápadné, bezbolestné, tiché a potlačované, avšak mívá často fatální dopad. Rakovina se takto chová, a my, uvězněni v chapadlech svého ega toužícího po pokroku a růstu, který je “jako cíl absurdní, protože nemá konec” (Dahlke, s. 308) se takto krátkozrace chováme.

Neztotožnění se s idealizovaným duchovním já, které sice intelektuálně chápe, že “má být” v jednotě s nejbližším okolím a se vším, čeho je zároveň součástí i celkem čili vším, kde ho pojí “duch” a v nejširším slova smyslu s celou přírodou a projeveným světem. Bohužel to tak ale vnitřně necítí a neutuchající vnitřní snaha o vydělení se z celku a jednoty, kterou často doprovází potlačený hněv, vztek a nesouhlas nás vnitřně “požírají”Navenek pak vystupujeme jako noblesní, moudří a duchovně korektní lidé (dobří lidé), vnitřně ale bojujeme s nesouladem skutečného stavu já a zidealizovaného já. Když zkoumali vzorek pacientek s rakovinou prsu, ve svém výzkumu vědci došli k závěru, že “u postižených žen bylo pravděpodobnější než u kontrolního vzorku zdravých žen ctění závazku vůči převládajícím společenským normám a vnějšímu dojmu, že jsou „milým“ nebo „dobrým“ člověkem. U postižených žen bylo mnohem pravděpodobnější než u žen z kontrolní skupiny potlačování a internalizování svých pocitů, zejména pocitů hněvu. Potlačení pocitů bylo obzvláště časté u pacientek ve věku 45 let nebo starších. Celkové skóre vyvinuté pro kombinaci odpovědi na otázky ukazují, že postižené ženy popírají, internalizují a potlačují pocity zejména hněv a ctí závazek společenským normám mnohem častěji než kontrolní vzorek” (Brémont et al, 1986). Normy panují i v duchovních společenstvích, poněvadž spiritualitu nelze oddělit od společensko-kulturního prostředí, jógové společenství nevýjímaje. Obklopujeme se takovým prostředím, které k nám promlouvá, ve kterém se cítíme “doma” a takové vyhledáváme zatímco se vyhýbáme společenským celkům, se kterými se vůbec neztotožňujeme. Na oplátku vybrané prostředí hýčká nás a upevňuje v našem sebe-vnímání, a je bláhové se domnívat, že zrovna “já” jsem osamoceným ostrovem v širém oceánu  vymykajícím se všem přírodním zákonům.

Často s představou o tom, jak mají duchovní normy vypadat, kupčíme. To pak čítávám od nespokojených klientů stejně jako vy třeba slýcháváte od rodinných příslušníků nebo známých o tom, jak bychom se “jako jogíni” měli chovat. A kdo jsme my, abychom bořili ideály, že. Satya v jógové nauce poukazuje na Pravdu v nejširším slova smyslu, autentičnost, kdy vnější postoje a přání ladí s těmi vnitřními a kdy se plně ztotožňujeme s nejvyššími duchovními principy sounáležitosti, lásky a jednoty. Satyaneznamená jen nelhat, když někomu vysvětlujete proč jste nepřišli na domluvenou schůzku (což si nejspíše stejně upravíte tak, aby to ladilo se sebe-vnímáním a tím, jak chcete, abyste vnímání byli). Satya  znamená zosobnění duchovních principů v běžném životěnejen přání všeho-dobrého-všem-bytostem ve světlé chvilce po lekci jógy na podložce. Pokud sounáležitost s kamarádkou a náklonnost necítíte a dotyčný vám opravdu vadí, ohýbáním svého pocitu ve prospěch zidealizovaného duchovního “já” spíše duchovním principům odcizuje než přibližuje. Kultivací nespatřuji v následování nereálného a vysněného ideálu, kým a  jakým člověkem bych chtěla být, ale přirozeným rozšiřováním kompatibility, hledáním mělkých průsečíků osobního já s vnějším okolím a celkem.

 

Dokud totiž existuje já, existuje také ty, a do té doby jsme v polaritě. “Znovuzrození v duchu” vždy předchází smrt a tato smrt se týká já” (Dahlke, s. 308). V jógové nauce takto mluvíme o “dvija” (dvojím zrození) – poprvé do osobního já a podruhé do Světla.

Co necháte zemřít dnes ve své praxi jógy vy?

 

Leden 2018

Śivā – Lenka Knag

O STUDIU           POPISY HODIN             ROZVRH           CENÍK           KONTAKT