Vyprávění příběhu

Indra (védský bůh hromu a blesku) na sebe vzal podobu sokola, aby vyzkoušel charakter krále Sibi. Sokol pronásledoval holubici, kterou chtěl zabít. Holubice zaletěla ke králi Sibi a prosila ho o ochranu před jejím pronásledovatelem. Krále přepadlo neskutečné soucítění s holubicí a rozhodl se ochránit ji. Když sokol doletěl, požádal krále, aby mu holubici vydal. Byla to pro něj jeho přirozená potrava a sokol by bez ní umřel hlady. Král vysvětlil, že holubici nabídl ochranu a nevydá ji. Na to sokol odpověděl, že mu král musí dát jeho vlastní maso ve stejné váze. Král položil holubici na jednu stranu váhy a uřízl část svého stehna a položil to na váhu na druhé straně. K jeho překvapení byl pták o moc těžší. Král ukrojil další část stehna a přidal ho na váhu, ale holubice byla po každé těžší. Nakonec kraal stoupl na váhu a nabídl své celé tělo na místo holubice. Sokol se králi odhalil jako Indra a napravil krále Sibi a řekl, “Tvoje sláva bude známa tak dlouho, dokud svět bude existovat.” Mahabharata, Aranya parva, adhyayas 130-131

Stephen King řekl, ”Je spoustu knih plné skvělého psaní, které nemají dobré příběhy.”

Všechna literatura, filmy, televize a grafické romány nemohou přetrvat bez dobrého příběhu. Významné knihy, jako Bible nebo Korán obsahují příběhy, které si pamatujeme celý život. Co je to dobrý příběh? Dobrý příběh je ten, který si zapamatujeme. Schopnost zapamatovat ho je opravdovým testem dobrého příběhu. Dobrý příběh má univerzální přesah a zároveň je vyprávěn osobním způsobem. Dobrý příběh převádí osobní zkušenost a promítá ji do univerzálních dimenzí. Příběh a vyprávění příběhů jsou nedílnými nástroji znalosti jógy. Příběhy bohů, démonů, lidí a všech ostatních zvířat plní písma a tradici jógy. Tyto příběhy vykreslují živé obrazy životů mudrců, svatých, jogínů a hledačů.

Otec Svetketa byl velký mudrc, který učil svého syna o podstatě vesmíru, který je neviditelný a všude prostupující látka. “To je Realita. To je Atmán. Ty jsi To.” Svetketu poprosil otce, ať mu to vice vysvětlí. Otec mu řekl, ať dá hrst soli do sklenice s vodou a vrátí se zítra ráno. Když Svetketu ráno přišel, otec mu řekl, ať sůl z vody vyjme. Svetketu sůl ve vodě neviděl, protože se rozpustila. Otec mu řekl, ať vodu ochutná a řekl mu, jak ji objevil. Svetketu odpověděl, že voda je bez debat slaná. Otec ho vyzval, ať opět sůl hledá. Svetketu sůl neviděl, ale chutnal ji. Na to mu otec řekl, že neviditelná a jemná pralátka celého vesmíru nemůže být viděna, ale je přítomna jako ta sůl, která je neviditelná ve vodě. “To je Realita. To je Pravda. Ty jsi to.” Chandogya Upanishad

Arundhati Roy napsala, “Tajemství Velkých příběhů je takové, že žádné nemají. Velké příběhy jsou ty, které jsme slyšeli a chceme je slyšet zase. Ty, do kterých lze vejít kdekoliv a cítit se pohodlně. Ve velkých příbězích víme, kdo žil, kdo zemřel, kdo našel lásku a kdo ne. A i přesto to chceme slyšet znovu.”

Jednu velmi chladnou noc letěl kolibřík domů a uviděl lidi pod sebou, choulící se k sobě. Ti ubozí lidé neměli žádné peří, které by je zahřálo! Kolibříka zachvátilo soucítění a rozhodl se něco pro to udělat. Sletěl dolů a zeptal se lidí “Proč nemáte oheň, který by vás zahřál?” Lidé odpověděli “Máme obavy, když zkusíme vzít oheň od Slunce, tak nás spálí.” “Hmmmmm,” Kolibřík zabroukal. “Já mohu získat oheň od Slunce. Jsem velmi rychlý.” (Což je Pravda, Kolibříci jsou zdatní ve vyhýbacích manévrech!) Lidé varovali Kolibříka, že ho Slunce také spálí, pokud se pokusí vzít oheň. Kolibřík odletěl, aby se dobře vyspal, protože se rozhodl, že pro oheň pro lidi zaletí. Ráno vstal Kolibřík velice brzy a vyletěl přímo na oblohu. Kolibřík vzlétal a vzlétal, výš a výš. Brzy byl blízko Slunci, jež malého ptáčka uvidělo, zasmálo se a vyplázlo jazyk, aby ho spálil. Malý ptáček byl skoro spálený, ale vykličkoval se zezadu Slunce a popadl kus ohně a schoval si ho pod bradu. Letěl dolů, dolů a dolů. Malý ptáček byl vyčerpaný při předávání ohně lidem. Starý Kojot, kdo byl náčelník lidí řekl, “Děkujeme za tento dar, kde máme oheň udržovat?” Ostatní lidé řekli, ”Budeme oheň chránit a nenecháme ho zhasnout.” Starý Kojot zakroutil hlavou, “Ne, zhasne vám. Budete unaveni a usnete. Co když bude pršet? Musíme udržet oheň v bezpečí. Starý Kojot vzal oheň a vtlačil ho do stromu z tvrdého dřeva. Lidé se obávali, “Co jsi to udělal? Teď jsme o oheň přišli.” Starý Kojot se usmál a řekl “Oheň je ve stromě, kdykoliv ho budete potřebovat. Jen třete tvrdé dřevo o měkké dřevo a oheň se zapálí. Už vám nikdy nebude zima. Do dnešního dne mnoho Kolibříků mají červená znaménka pod jejich zobáčky, kde jejich předci nosili dar ohně pro lidské bytosti. A to je vše.

– Z First Nations tradice

napsal: David Life
přeložila: Naděžda Brzobohatá

 

Tento měsíc se zamysleme, jaký příběh vyprávíme my svým životem:)