Jak to bývá u mnoha životních zkušeností, nemůžeme něco plně pochopit, dokud si tím sami neprojdeme. To platí obzvlášť pro okamžiky velké proměny. Ať už jsou radostné (zamilování, dosažení významného cíle, stvoření nového života) nebo srdcervoucí (rozvod, ztráta zaměstnání, odchod milované osoby). Životní vzestupy a pády nás berou na emocionální horskou dráhu a přestože rozumově chápeme, že každý z těchto okamžiků je pomíjivý, zdá se, že ty bolestné („duḥkha“) přetrvávají mnohem déle, zatímco ty šťastné („sukha“) prolétnou příliš rychle.
Když moje sestra zemřela po téměř šestiletém boji s rakovinou mozku, přemohla mě hluboká bolest a smutek. Můj terapeut mi tehdy řekl: „Smutek potrvá tak dlouho jako láska.“ A moje první myšlenka byla: „Ach ne! To znamená navždy!“ Když jsem však nad těmito slovy přemýšlela, začala dávat smysl. Smutek a žal jsou odrazem radosti a lásky, které k ní budu vždy cítit. Jsou dvěma polovinami jednoho celku, dvěma stranami téže mince. Pokud by nebylo lásky, nebylo by ani smutku.
Se ztrátou mé sestry přišla i celá řada dalších ztrát – ztratila jsem nejen ji, ale také všechny role, které v mém životě zastávala: mentorku, důvěrnici, podporovatelku a přítelkyni. Ztratila jsem také to, jakou verzi sebe sama jsem mohla být v její přítomnosti. V tomto smyslu byla mým guru – inspirovala mě k dosažení mého nejvyššího potenciálu a pomáhala mi vzpomínat na to, kým skutečně jsem. Když prožíváme ztrátu, netruchlíme jen nad osobou, vztahem, zaměstnáním nebo snem, ale také nad částí své vlastní identity (sestra, manžel, lékař, budoucí olympionik). První rána může převrátit náš svět vzhůru nohama, a i když se časem otupí, někdy, jako starý saṁskāra, se vynoří v nečekaných chvílích.
Právě v těchto vlnách emocí si můžeme vzpomenout na jednu z moudrých rad velkého mudrce Patañjaliho:
वितर्कबाधने प्रतिपक्षभावनम् ॥२.३३॥
vitarka-bādhane pratipakṣa-bhāvanam
„Když je mysl rozrušená, zaměř se na opak.“
(PYS 2.33)
To neznamená, že máme negativní myšlenky či emoce nahradit jejich opakem, ale spíše vytvořit prostor pro to, aby obojí mohlo existovat současně. Uznat smutek, ale zároveň si uvědomit radost, kterou představuje – druhou stranu téže mince. Tato praxe nám pomáhá připomenout si, že naše pocity jsou dočasné, že jejich protiklad může být přítomen zároveň, a nakonec nám umožňuje vnímat věci z širší perspektivy. Místo toho, abychom byli zahlceni emocemi, můžeme se od nich mírně odpoutat, pozorovat jejich souvislosti a vnímat v nich příležitost k soucitu, vnitřnímu klidu a otevřenosti. Tím se pak rozvíjí i naše schopnost projevit soucit a pochopení vůči druhým.
Kdybychom nepoznali hluboké propady života, jak bychom mohli skutečně ocenit jeho vrcholy? Kdybychom nezažili nezdary, co by podnítilo naše naděje a sny? A kdybychom neprožili žal a smutek, jak bychom mohli být opravdu přítomni a vnímaví k těmto emocím u ostatních? Jak jednou řekla Manorama: „Ten, kdo zakusil ztrátu, má co získat.“
Ze smutku se rodí vděčnost za radost. Z překážek vyrůstá optimismus. Ze zármutku pramení empatie. Hloubka naší radosti, zdroj naší naděje a šíře našeho soucitu možná spočívá právě v naší schopnosti projít si a přetvořit svůj žal a ztrátu. A snad jednou, v průběhu času, dokážeme svou bolest přijmout – a možná ji dokonce začít „milovat“, protože si uvědomíme, že je jen jinou podobou lásky.
Autor Frances Vicente
Přeložila Iris Hovorková, březen 2025
Comments